Podivné prázdniny - Den třicátý šestý – Procella II – bouře, druhá část.

Už to bylo příliš dlouho na to, aby se odvažoval domnívat se, že Snape přežil.
Neměl šanci…
Nemohl…
Ten vítr. To všechno. Zachvátila ho panika.
Ne ta, se kterou sem přijel. Která propukla v okamžiku, když se dozvěděl, že je na ostrově se svým nenáviděným profesorem sám a s největší pravděpodobností je už nikdy nenajdou.
Pamatoval si na jeden film. To zase když u nich byla Marge na návštěvě.
Jeden muž – trosečník – zůstal na ostrově sám. Úplně sám. Z vyfouklého míče, který pomaloval, si vytvořil imaginárního přítele.
Harry tady neměl míč! Neměl tady nic z imaginární ztroskotané lodi nebo letadla. NIC!
Co se dělo?! Proč tak panikařil? Jaký to vše mělo smysl? Důvod? Výsledek?
Alespoň měl klid! Nemusel se se Snapem dohadovat. Bránit se obviněním. Poslouchat jeho mravokárné přednášky. JAKÉKOLI přednášky.
Měl by být spokojený! Měl by tancovat oslavný dun-dun tanec, že bude mít pokoj!
Pak ním poznání, proč by radši slyšel miliony Snapeových posměšků, urážek a kázání, než mít kolem sebe ticho, projelo jako blesk z čistého nebe, který právě určitě udeřil do některého ze stromů za zády tohoto domu.
Sám – úplně sám – strávit na ostrově jediný den nezvládne. Zbláznil by se z toho ticha. Byl si jist, že by se zabil.
Nesnesl a neunesl by to.
Tak kde ten Snape, k čertu, vězí?!
Kruhy, které prošlapoval, kruhy, kterými rázoval po místnosti, byly zběsilé, plné zoufalství, beznaděje. Naléhavé, daleko naléhavější než ty, kterými chodil po plážích tohoto ostrova jako smyslů zbavený.
Znenadání se rozhodl – půjde ho najít.
Strávit život tady bez pokusu o jeho záchranu by si do konce života – i kdyby byla jeho samotná Smrtka blízko a dýchala mu na zátylek v oslizlém plášti a s kosou přes rameno – neodpustil.
Poslední zoufalý pohled po místnosti.
Přešel ke dveřím. Které se samy prudce otevřely ještě dřív, než je stačil otevřít on. Málem mu zpřerážely nos. No Harry to na poslední chvíli vybalancoval pěkně.
Takže nyní vzhlížel ke dvěma černým očím, v nichž by se byl schopen utopit ne jeden člověk, naproti tomu černé oči shlížely dolů na něj a Harry měl pocit, že v jeho očích Snape konečně nevidí jen zelené bahno se zelenými lístky jetele a za nimi že nenachází jen trollí mozek bez ždibky rozumu.
Ať si tato věčnost trvala sebekratší setinu sekundy, než se Snape svalil kolem Harryho ramen a zavrčel mu do ucha, aby ho dovedl k posteli, pak zavřel a zajistil dveře, pro ně pro oba to bylo jako věčnost.
Někdy mezi tím vším, což jim později v hlavě zůstalo jako rychlý sled událostí, si stačili vyměnit Harry své: ,,Profesore,“ které mu bezděčně splynulo ze rtů – částečně udiveně, především ale šťastně a Snape své: ,,Pottere,“ při čemž to znělo podivně důstojně, uvolněně, ulehčeně a také podivně šťastně, jako by byli rádi, že se opět střetli.
Harry si Snapea prohlížel drahnou chvíli nedůvěřivě, než se odhodlal zeptat se: ,,Co se vám stalo? Vypadáte jako vodník, který se právě vykoupal v žumpě,“ z vlasů mu vytáhl větvičku.
,,Pottere,“ zavrčel Snape, ,,kdybyste vy spadl do té jámy, co já, s největší pravděpodobností byste právě teď byl v procesu hnilobném a…“
,,Vy jste spadl do jámy?“ rozesmál se Harry, což bylo o poznání drzejší, než skutečně být mělo a Snape přece místo toho, aby mu ,,strhl body nebo něco na ten způsob“ se snažil obhájit se.
,,Jak se vám to podařilo? Myslím – spadnout tam,“ smál se Harry dál.
,,Do toho vám nic není. Zjevně jsem myslel na fialky jako nějaký potrhlý Nebelvír, který mě tady už pěknou řadu dní ovlivňuje natolik, že z toho začínám bláznit,“ kroutil hlavou Snape.
,,Teď, Pottere, běžte a přineste zpod toho uvolněného prkna, o kterém určitě víte, i když jste o něm vědět neměl, ten modrofialový… patok.“
,,Nač?“ zeptal se Harry, ale při tom už směřoval – stále se poťouchle a uvolněně smějící – k prknu.
,,Zvrtl jsem si při tom pádu kotník,“ řekl, jako by spolu mluvili o počasí. I když pravda ani o tom by nyní nemluvili lehkovážně a Harry se jen podivoval, jestli se o něm ještě někdy dokáže bavit nezávazně.
Harry zamrzl v pohybu, přestal se smát a ohlédl se na Snapea, jehož rysy se ani nepohnuly.
Harry jednoduše vytáhl… mastičku, proti Snapeově vůli a se spoustou sykanců okolo stáhl Snapeovu botu a začal značně opuchlou nohu mazat.
___
Assézákova nota: S díky Jimmi, která mi jednoho krásného dne připomněla, že by si Harry Potter bez Severuse Snapea sám na ostrově neporadil. A poté skvělá Kaya, která mě v tomto jen utvrdila a já věděla, že dělám dobře. :) Musím říci, že na tohle máme asi podobný vkus. Jen já to začala psát a tím je týrat… >:-Đ
Takže Vám to tak trochu věnuji, milé dámy. :)